Příběh

Satelitní bunkr – Prátlsbrun Earth Station – tak trochu jiný „řopík“

Téměř 200 tun vážící železobetonový bunkr s nejen hustě armovaným stropem o tloušťce jeden metr, spolu s nejsilnější stěnou o tloušťce 1,2 metru a v době dokončení předepsanou minimální pevností v tlaku 450 kilogramů na cm2 dává najevo, že s ním něco jen tak snadno nepohne a bude tu s námi stovky, a možná i tisíce let. Je to tichý bunkr z roku 1938, který si nese vzpomínky na minulost, ale sebevědomě žije přítomností a nebojí se budoucnosti. A není to jen jeho hmotností, anebo tloušťkou stěn. K tomu mu slouží anténní systém, jehož dominantou je nepřehlédnutelná parabolická anténa o průměru 3 metry, která mu dovoluje opustit jeho pří(pod)zemnost a pomocí radiových vln vlastně i celou planetu Zemi. Vyslat signál na Měsíc a přijmout jej zpět, anebo navázat spojení s družicemi letícími ve výšce 780 km nad Zemí rychlostí přes 28.000 km/h? Není problém.

Schovává se v místě, kde byste ho nečekali. Procházíte zemědělsky využívanou krajinou, kde se na první pohled místy tak trochu zastavil čas, zároveň se ale okolo nachází neudržovaná zelená džungle, stejně jako potkáte traktor, zajíce, bažanty a pokud budete mít štěstí, i ještěrku. A pokud budete na správném místě, v bezprostřední blízkosti se zničehonic zjeví samotný bunkr, který se, pokud ujdete jen pár metrů od něj, zase schová. A o tom že nemáte narušovat ochranné pásmo vojenského objektu vás nenechají na pochybách také protitankové překážky z tehdejší doby. Bunkr nedaleko od civilizace a necelých 100 metrů od mezinárodní cyklostezky, přitom ale tak nenápadný.

V létě je v okolí bunkru tropické počasí občas připomínající prostředí z románu Duna, které okolí bunkru dokáže zasypat jemným prachem a zároveň slunce i přes tlusté stěny vnitřně rozpálit i k 30 stupňům Celsia, v ostatních částech roku drsnost prostředí představuje pro změnu silný vítr, ale bunkr si umí se všemi podmínkami dostatečně poradit.

Jako tisíce dalších bunkrů v roce 1938 nesplnil svůj účel, přesto však jako němý svědek událostí nezatrpknul, ale snaží se být v dnešní době užitečným.
Zdroj celého videa: Vojenský historický ústav Praha – titul „Pozůstalost 38“ (rok 1969), účinkují budovatelé a obránci opevnění z let 1935 – 1938

„No, tak tyhlety objekty, to je tak, navěky …“
– „S tím se už nikdo zabývat nebude …“

Původní stavitelé a obránci opevnění by se dnes divili

Opevnění ze 30. let bylo až na vzácné výjimky i v 50. letech k ničemu, a nejednou sloužilo i jako zdroj stavebního materiálu, např. litiny ze zvonů těžkého opevnění. Jaké pocity zmaru to musely být pro budovatele a posádky se na tato místa vrátit po 30 letech a vidět tak řadu poničených a následně chátrajících objektů nejen po trhacích zkouškách, se můžeme přesvědčit díky dokumentu „Pozůstalost 38“ z roku 1969.

Minimálně v jednom se ale možná tehdy žijící pamětníci mýlili. Na objektech nevyrostl jen mech, ale i odpadky a místa i s okolím chátrala. A že o několik let desítek později, po roce 2000, bude původní pohraniční opevnění někoho zajímat a bude armádou rozprodáváno veřejnosti, to si také možná neuměli představit, stejně jako to, že kromě zajímavých muzeí možná vzniknou formy využití nové a některé objekty tak dostanou poprvé šanci na nějaké skutečné využití.

A třeba by jejich budovatelé měli i radost, že aspoň k něčemu to bude a po desítkách let chátrání se tak alespoň některé objekty dostanou nejen z chapadel přírody, ale i lidské lhostejnosti.

Možná za dalších několik desítek let po naší generaci tyto objekty budou mít pro budoucí generace úplně jiný význam, stejně jako mnohé středověké hrady, hrobky, atd. Jak by si asi dnes například připadali tehdejší stavitelé pevnosti Fort Boyard, kdyby viděli, k čemu posledních několik desítek let pevnost slouží a jak ještě v roce 1967 pevnost vypadala

Zapojte se a zkusme najít způsob, jak těmto objektům dát smysl na existenci a zároveň do toho „propašovat“ v nějaké formě i odkaz na jejich historický původ pro ty, které to zajímá. Ať má šanci každý si utvořit vlastní názor. Příběh bunkrů tak může důstojně pokračovat…